Úroky a půjčky v kontextu

Informační nouze vede k mezi lidmi rozšířené představě, že peněžní úvěry a půjčky jsou spjaté s lidstvem od nepaměti jako atribut peněz. Postupné odhalování roušky tajemství nad starověkými civilizacemi vede k otázce, zda se pouze neopakuje již dávno známé schéma. Současně s tím vzniká otázka, nakolik jsou vzestupy a pády civilizací spojeny právě s fenoménem peněžního úvěru. Objektivní analýza současného moderního úvěrování a půjček nabízí mnoho podkladů pro realistické odpovědi na obě otázky.

Úvěr je výhradně peněžní fenomén, což plyne zcela očividně z praxe. Naproti tomu půjčky jsou univerzálií nijak nevázanou na peníze. To znamená, že půjčit lze prakticky cokoli s nutnou, avšak nikoli postačující podmínkou, že půjčovaný předmět reálně existuje. Proto je zcela běžné půjčování hraček mezi dětmi, sousedské výpůjčky domácího vybavení či zapůjčení auta či bytu. Ve všech těchto příkladech je patrné, že bez hraček, domácího vybavení, auta či bytu by nebylo co půjčovat a k půjčkám by nedocházelo. Věcné půjčky jsou zcela přirozeným a systémově udržitelným způsobem sdíleného užití věcí mezi lidmi a v tomto textu jim bude nadále věnována pouze okrajová pozornost.
 

Peněžní podstata úvěru

Úvěr, jak již bylo uvedeno, je tedy z podstaty věci pouze peněžní jev. K jeho poznání a pochopení jeho vlastností je nezbytné pochopit základní vlastnosti peněz. Klíčovou informací o podstatě peněz je zjištění, že jde o univerzální prostředek směny. Tak je také ve standardní peněžní ekonomii označena jedna z funkcí peněz. V žádné peněžně ekonomické či finanční odborné publikaci se však nerozvíjí funkční analýza peněz, což pak vede k chybné charakteristice peněz a v důsledku toho k chybnému použití peněz. Připomeňme, že dalšími dvěma funkcemi uváděnými autory peněžně ekonomických publikací jsou funkce hodnotové stability (pokladu, uchovatele hodnoty) a funkce zúčtovací jednotky (měrné jednotky). Jak je to vlastně s těmito údajnými třemi funkcemi peněz?

Vývoj lidské civilizace zcela objektivně prokazuje nezbytnost překonání rozporů mezi produkcí a spotřebou. Produkce je nerovnoměrně rozložena, což je způsobeno mnoha faktory. Jedním z klíčových faktorů je lokální dostupnost zdrojů k produkci. Na tomto příkladě lze dobře demonstrovat nezbytnost směnit lokálně deficitní zdroje disponibilní jinde nadbytečně například za produkci z těchto zakoupených zdrojů, k níž v místě dostatku zdrojů chybí znalost výrobní technologie. V historii je tento příklad spojen s praxí starověkého i středověkého obchodu (obchod se zemědělskou produkcí díky použití kovových nástrojů z nakoupených kovů odjinud). Jiným příkladem je obchod se znalostmi konkrétních lidí, kteří migrovali za jejich uplatněním a oceněním a po návratu domů zde šířili nabyté zkušenosti (např. i u nás známé vandrování do Vídně). Bez univerzálního prostředku směny by se civilizační vývoj zastavil na primitivní a vývojově zablokované úrovni. Peníze ve funkci univerzálního prostředku směny jsou klíčovým faktorem vývoje lidské civilizace.

Málokdo si pokládá zcela zásadní otázku: Proč by se peníze měly používat jinak než výhradně pro zamýšlenou směnu? Jistý význam zde má faktor času. Ne všechny transakce lze provést ihned, jakmile jsou jako zamýšlené iniciovány kupujícím. Důvodem může být například nutnost požadovaný statek na základě přesné poptávky teprve vyrobit. Proto je nezbytné, aby peníze přinejmenším po tuto dobu neztrácely svou směnu zprostředkující schopnost. Jak si ale vysvětlit v praxi časté hromadění peněz? Jedním z často uváděných motivů je odklad spotřeby na pozdější dobu a plánování nákupů dražších statků zpravidla dlouhodobé spotřeby (např. vlastní dům). To ale znamená, že osoba se záměrem koupit dům nedisponuje v tuto chvíli dostatečným množstvím peněz a musí na jeho pořízení šetřit. Potud se vše shoduje s funkcí zprostředkovatele směny, byť v intervalu mezi záměrem směny a jejím provedením.

V praxi je ale zcela běžné, že si lidé i podniky ponechávají trvalou výši nepoužitých peněz na svých účtech u bank nebo ve svých sejfech. To již s žádnou konkrétní směnou nemá nic společného. Jde fakticky o rezervu a rezervy jsou vytvářeny vždy s jediným cílem – pokrýt předem nespecifické riziko nedostatku peněz v budoucnosti. Je však toto riziko objektivně nevyhnutelné? To záleží na několika faktorech. Předně jde o nejistotu stabilního příjmu občanů v důsledku své podřízené pozice na trhu práce a v podnikatelském více či méně konkurenčním prostředí. Dále zde působí destabilizující vlivy na ekonomiku, jejichž původ je politický a přírodní. Přírodní vlivy nelze řídit, ale lze jim porozumět a reagovat adekvátní adaptační strategií. Politické vlivy je nutné řídit tak, aby ekonomiku ani společnost nedestabilizovaly. Současná praxe poskytuje nepřeberné množství příkladů, že takové řízení neexistuje nebo je neefektivní.

Měrné jednotky jsou klíčovými instrumenty metrologie. Nutnou podmínkou účinného, jednoznačného a přesného měření je stabilita měrného etalonu v dlouhém časovém období, minimálně pro danou technologickou epochu. Proto je nezbytné staré etalony nahrazovat technologicky podmíněnými novými s vyšší stabilitou v čase a v různých prostředích. Peníze v podobě národních a nadnárodních měn nesplňují žádnou z výše uvedených podmínek. Podléhají inflaci a deflaci, apreciaci a depreciaci, devalvaci a revalvaci, to vše v podmínkách politické a ekonomické nestability. Jako měrná jednotka jsou v současné podobě zcela nefunkční ve smyslu přesného a trvale platného měření. Důsledkem toho je naprostá nespolehlivost peněžních dat v období delším než několik málo dní, v některých případech pak jen několik minut.

Peněžní úvěr tak plně přebírá jej determinující vlastnosti peněz. To je nezbytné mít na mysli po celou dobu analýzy úvěrů jako finančně ekonomického instrumentu s dalekosáhlými a hlubokými socioekonomickými dopady. Přitom je dále důležité si uvědomit, že úvěru byla právě přiřknuta exkluzivita tím, že oprávnění jej poskytovat nemá každý, ale pouze zákonem určené entity. Těmito entitami jsou banky, které disponují nejen touto exkluzivitou, a z hlediska rovných podmínek pro podnikání jde o zjevnou nespravedlnost. O jaký rozsah nespravedlnosti fakticky jde, je předmětem pozornosti v další části.
 

Úvěr jako bankovní exkluzivita

Jak již bylo výše uvedeno, občané i podniky ukládají v bankách část svých peněžních úspor a rezerv. Pro každou banku jde o pasivum bankovních vkladů, tj. o závazek banky vůči klientovi – majiteli vkladu. Vlastnictví peněz předpokládá, že vlastník tak jako v případě nepeněžního majetku je suverénním disponentem svým majetkem. Jak je to v případě, že uloží peníze v bance? Stává se klientem banky na základě smlouvy o založení a vedení svého vkladového účtu v bance. Jaké je jeho smluvní postavení? Nehledě na odlišnosti mezi jednotlivými bankami, klient je vždy v nerovnoprávném postavení. Prvním omezením v jeho suverénní dispozici uloženými penězi jsou různé limity a lhůty a další podmínky, jež banka autoritativně stanoví. Předpokládejme, že banka klientovy uložené peníze nijak nepoužívá, pouze je spravuje. To znamená, že vynakládá náklady na fyzické uložení, elektronickou evidenci a zejména na zabezpečení. Právě toto jsou nejčastější argumenty pro preferenci uložení peněz u bank oproti jejich uložení doma v sejfu či pod polštářem. Představa silně zabezpečených bankovních sejfů snadno přesvědčí klienty si peníze u bank ukládat. Přesto od určité částky výběru z vkladového konta musí klient strpět lhůtu, po níž svými penězi disponovat nemůže. Příčinou je to, že banky zcela běžně aktivně používají klientské vklady ke svým vlastním podnikatelským operacím a v konkrétním okamžiku prostě na daném klientském účtu je místo části peněz pouze pohledávka za bankou. Pro banku je totiž na účtě ležící klientský vklad stejným pasivním závazkem jako ten jí použitý pro její činnost. Problém je zcela zásadní – klient není jako vlastník vůbec oprávněn jakkoli do této bankovní dispozice jeho majetkem zasahovat. Pokud banka docílí klientskými penězi výnosů, pak je zcela logické očekávat, že se o ně s vlastníkem vkladu alikvotně podělí. To se ale v praxi neděje a vkladatelé nemají z podnikatelského použití svého majetku žádný odpovídající přínos. Současně je ale třeba zdůraznit, že banky na klienta nepřenášejí ani své případné ztráty z využití jeho majetku. Doposud banky generovaly zpravidla exkluzivní čisté výnosy…

Dnešní banky nejen že podnikají s klientskými penězi a inkasují veškerý čistý výnos z nich, kromě toho díky těmto pasivům mohou provádět základní aktivní operaci – úvěrování. Logicky by se dalo očekávat, že banka poskytne tolik celkového úvěru, kolik spravuje celkem vkladů. Další úvěry by pak mohla poskytovat proti vlastním pasivům – vlastnímu kapitálu. Jenže to by byla oproti skutečně poskytovanému objemu úvěrů bankou řádově pouhá desetina. Banky totiž užívají další exkluzivitu – právní autorizaci k poskytování úvěrů v násobku vkladů a vlastního kapitálu. Tato exkluzivita se zpeněží díky zvláštní účetní operaci, kdy se na nově zřízený úvěrový účet dlužníka připíše pasivní úvěr (půjčené peníze klientovi) a aktivní pohledávka za dlužníkem. Zde je klíčové povšimnout si, že jen malá část peněz poskytnutých dlužníkovi úvěrem byla skutečně v dispozici banky, a to ještě převážně jako pasivní závazek vkladatelům. Jakmile dlužník úvěr splatí, úvěrový účet se zruší jako vyrovnaný, avšak reálně splacené peníze se převedou do majetku banky. Banka tak pouze z jí přidělené exkluzivity na každém úvěru vydělá kromě úroků i převážnou část tzv. jistiny, tedy původně převážně ničím neozdrojovaného úvěru. Banka tím vytvoří nové, dříve neexistující peníze, čímž provede tzv. úvěrovou emisi peněz a stane se jejich suverénním vlastníkem.

Motivace bank poskytovat úvěry je hnaná exkluzivními výnosy. To vede banky k eskalaci úvěrových obchodů současně s omezením náročnosti kritérií pro jejich poskytování. Je totiž zcela zřejmé, že i při nejpřísnější analýze tzv. Bonity klienta (jeho schopnosti splatit úvěr) zůstává jisté „úvěrové riziko“. Pokud se v honbě za výnosy z úvěrů tato kritéria změkčí, vzroste i počet neplatičů a tím i úvěrové riziko. Výnosy banky poklesnou o tyto neuhrazené pohledávky za dlužníky pouze v případě, že převzaté záruky mají nižší reálnou hodnotu než činí objem neuhrazeného závazku dlužníka. Dramatický nárůst úvěrového rizika nastane teprve v okamžiku, že se úvěry začnou poskytovat dlužníkům s nedostatečnými zárukami či dokonce zcela nemajetným nebo jinde zadluženým klientům. Kde totiž nic není, ani banka nebere.

V celkovém ekonomickém kontextu jsou úvěry nástrojem nejen exkluzivních bankovních výnosů, ale také akcelerace výnosově podložených činností financovaných právě úvěry. Přímá akcelerace nastává u podnikových dlužníků, kteří svou úvěrem financovanou činnost mohou zahájit, rozšířit či technologicky zkvalitnit. V případě dlužníků – občanů je objektem úvěrového financování převážně spotřeba (investice mají u většiny občanů zanedbatelný podíl). Ta ale znamená zvýšenou poptávku po produkci podniků, což znamená nepřímou akceleraci. Kdyby pro takový růst produkce existovaly neomezené zdroje, pak by žádný další problém nevznikl. Zdroje, a to jak ty přírodní, tak i ty lidské, jsou z podstaty věci omezené a některé dokonce nereprodukovatelné. To znamená, že růst objemu poskytnutých úvěrů je v rozporu s nižším růstem, stagnací nebo dokonce ubýváním zdrojů nutných k produkci, z jejíchž výnosů lze úvěry splácet. To znamená, že samotné úvěry představují systémové ohrožení stability socioekonomického vývoje v podmínkách závislosti na přírodních zdrojích.

Lze se obejít bez úvěrů, jsou-li spojeny s tolika problematickými efekty? Tuto otázku nelze zodpovědět bez důkladné a komplexní systémové znalosti socioekonomického i biosférického systému. To vysvětluje i lpění realitu nechápajících elit na autodestruktivním finančním systému poháněným úvěry. Peníze generované úvěry jsou typickým lákadlem, oním „honeypotem“ osob vykazujícím silné markanty intoxikace penězi jako projevu korporátní psychopacie. Bankovní exkluzivity také nespadly z nebe, ale jsou projevem historicky vzniklého samozvaného elitářství zájmových skupin jistých osob. Není náhodou, že většina finančníků a bankéřů po staletí nemění svůj rodový a ideologický rámec a původ. O skutečných elitních řídících schopnostech nevypovídá opakované fatální selhávání těchto osob při správě finančního systému, v dnešní době hrozící bezprecedentním globálním kolapsem. Socioekonomické otřesy nejsou důsledkem náhodných jevů, ale přímým důsledkem chorobné závislosti na penězích a moci z nich pocházející.

Úvěry jsou přitom zcela zbytečné, oprostíme-li se od stereotypního myšlení a začneme-li hledat skutečné účinné peněžní zprostředkování směny bez zhoubné majetkové povahy peněz a jejich intoxikace bank a finančních institucí i dalších pseudoelitních subjektů. Pokud by se bankám odebraly výše uvedené exkluzivity zákonem, došlo by nejen k narovnání férového podnikatelského prostředí, ale každý by si rychle zvykl na to, že nelze si pořizovat to, co nutně není třeba za peníze, které nemá. Pak by se rozvoj ekonomiky místo kvantitativního a hrubě výkonového orientoval na kvalitativní zdrojově šetrný a tudíž i udržitelný. Pokud by byl realizován koncept komplexní ekonomické reformy centralizující veškeré peníze v národní peněžní bázi a každá transakce by byla do limitu plně nárokově hrazena proti této peněžní bázi, pak by byl eliminován i toxický potenciál peněz aktivovaný vlastnickou povahou peněz. Takový projekt byl detailně propracován na podmínky naší země a je pokračováno v práci na tranzitivní fázi. V rámci tohoto projektu lze plně využít depolitizované znalostní společenské báze, koncentrovat aktivity na nekonfliktní a nedestruktivní a eliminovat globální negativní vliv pseudoelit.
 

Autor článku Ing. Petr Ježek, Ph.D.